THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dokonalé splynutí tématiky a ideologie s hudební podstatou nahrávky (zůstaneme-li pochopitelně především u čistě metalových záležitostí) hraje v jejím vnímání a hodnocení zcela určitě důležitou roli. A to zejména tehdy, ukáže-li se, že obě tyto spolu úzce související stránky jedné věci mají jistou úroveň, jistý nápad a jistou celistvost. Podobné album totiž už při prvním kontaktu musí posluchači nutně sdělit, že se k němu přistupovalo opatrně a zodpovědně, tak aby výsledný efekt byl co nejvíce oslovující. A pokud se skutečně podaří v obou směrech ťuknout hřebíček přímo na hlavičku, respektive přijít s něčím, co nezavání obyčejnými praktikami, věřím, že naděje na finální úspěch se (alespoň do začátků) podstatně zvyšují.
Je to ostatně logické, že v době, kdy se na vás metal hrne ze všech stran a někdy se to skutečně může stát ubíjejícím, sáhnete tam, kde to vypadá nejméně ohmataně. Francouzsko – belgický projekt PHAZE I., za nímž stojí sourozenci Franck a David Potvinovi (jinak LYZANXIA) a bubeník Dirk Verbeuren (SOILWORK) o tom jistě ví své, neboť přesně v popsaném duchu narýsoval a vykreslil svůj eponymní debut, který, zdá se, by mohl aspirovat na jednu z nejzajímavějších (neříkám že i nejpovedenějších) letošních novinek.
V jakémsi nesmírně odlidštěném duchu, ve zhmotněném konečném výstupu z dnešního předimenzovaného světa a s pálivě reálným promítnutím toho, jak by to mohlo vypadat, až se člověk dostane za hranici, z níž už není návratu, je totiž na „Phaze I.“ skutečně velmi sugestivním způsobem zrekonstruována scéna jako z ukázkové apokalyptické vize budoucnosti. Šedivě žluté pošmourno, planeta Země vypleněná a plná trosek všeho, co na ní kdysi žilo, a mezi tím jako stíny se pohybující nová a zmutovaná lidská rasa, stvořená jen za jedním jediným účelem. Přežít za každou cenu a všechno, co by tomu stálo v cestě, zničit nebo pozabíjet. A krom toho, že jeden z typických představitelů oné rasy, pískově obludný a s nevidomým bělmem místo očí, na vás zírá přímo z obalu s apokalypsou načrtnutou ve stínech za jeho zády, přehrávají se scény z téhle vize také v každé z osmi skladeb alba PHAZE I. Především v thrash metalovém duchu, jenž je zde neotřesitelným základem veškerého hudebního dění, ovšem naaranžovaném podle futuristického scénáře až do jakési roboticky – strojové podoby, sešroubované z ostrých a na hrubo sekaných riffů. Jím se pak zhusta prolínají (řekl bych) až psychicky devastující klávesy, přinášející hlavně chmurnou depresivní náladu, a zpěv, povětšinou ve formě štěkavého křiku a místy i v téměř čisté melodické poloze. Všechny skladby pěkně odsýpají, všechny si udržují poměrně slušnou úroveň (navzdory vší té mechanizaci se na povrch pravidelně vylupují výrazné a silné okamžiky) a na všech (ať už je jsou to pomalejší věci typu „The Guide“ či zběsilosti jako „Stench Of Their Flesh“) je také skoro hmatatelně poznat, jak jim po koncepčním vzoru svědčí být součástí jednoho pospolitého celku.
Všudypřítomný zmar, tragédie a zatracení (zkuste třeba kouzelné sólo vložené do osamocených klávesových spodků v „Truce“) vrcholí v textech, které v žádném případě nepředstavují nějakou lyrickou revoluci, ovšem jsou stejně „odporné“, jako všechno ostatní na tomhle albu („Řev umírajících psů“ mám v tomto směru za úplně nejextrémnější, vždyť si vezměte už jen samotný ten název). Ano. Apokalyptický metal, tak by se možná úplně nejvýstižněji dalo říkat tomu, co PHAZE I. produkují. Bez ohledu na zprofanovanost tohoto pojmu, bez ohledu na jistou (byť z druhého kolene) příbuznost s FEAR FACTORY a vlastně bez ohledu na úplně všechno, protože přesně tak to nejspíš vidí i hlavní hrdinové tohoto smutného, leč dozajista zajímavého příběhu.
Apokalyptický (thrash) metal, chcete-li, ošklivý, hnusný a ještě ošklivější. Moderní metalové vyjadřování dostává na „Phaze I.“ tak trochu nový impuls.
7,5 / 10
Franck Potvin
- zpěv
David Potvin
- kytary, baskytara, zpěv, programování
Dirk Verbeuren
- bicí
1. New Archetypes
2. Evolution Of A Species
3. Stench Of Their Flesh
4. Screams Of Dying Dogs
5. The Guide
6. Truce
7. Intensified Elements
8. Going To Exist
Phaze I. (2006)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.